Karel IV. jako intrikán
Že Karel IV. nastoupil na český a téměř současně i na římský trůn v polovině 14. století už víme. Víme i to , že dokázal z Prahy udělat evropskou metropoli, podstatně ji stavebně rozšířil a upravil i to, že silně zvýšil význam českého státu at už povýšením pražského biskupství na arcibiskupství , nebo zřízením vysokého učení. Zdálo by se, že v čele českého státu konečně stanul panovník, jaký tu ještě nebyl. Nemíníme nijak snižovat Karlovy zásluhy, ale přece jen je třeba upozornit na to že nešlo v osobě Karla IV. o žádného lidumila, který by se snažil především ulehčit trpný úděl poddaných. Karel byl typickým středověkým feudálem, snad jen schopnějším než jiní. Svých velkých vladařských úspěchů /stejně jako jiní feudálové/ dosahoval často vychytralou až lišáckou politikou i za cenu nejrůznějších intrik.
Po smrti předešlého římského císaře Ludvíka Bavora nastoupil na jeho místo a vychytrale i lstivě se zbavil svých možných konkurentů na tuto funkci. Nehleděl na nějaký svůj morální profil a zastával přitom zásadu, že v politice jsou dobré každé/byť i méně morální/ prostředky, které vedou účinně k dosažení cíle.
V takovéto taktice byl snad v celé Evropě Karel IV. skutečnou jedničkou. On nepotřeboval válčit. Uvědomoval si, že lišácky lstivou taktickou politikou dosáhne více, než válkami.
Jeho taktika se projevila již při druhém sňatku. V roce 1348 zemřela jeho první manželka Blanka
z Valois/jediná ze všech čtyř, kterou asi opravdově miloval/. Jeho další tři sňatky byly už především účelové. Po smrti Blanky si bleskově vyjednal velmi výhodný sňatek s Annou Falckou, dcerou rýnského falkraběte Rudolfa. Ten byl největší oporou Karlova politicky nepřátelského tábora. Po sňatku své dcery okamžitě přešel na Karlovu stranu. A tak těžkou ránu politické opozici nezasadil Karel mečem, ale sňatkem.
Ještě lstivější taktiku uplatnil Karel v případě takzvaného ,,Lžiwaldemara“. O co šlo? V létě 1348 se
v Magdeburku objevil stařec,který o sobě prohlašoval, že je někdejším braniborským markrabětem Waldemarem. Mnoho let prý strávil ve Svaté zemi, aby se tam očistil od svých hříchů. Ted byl Waldemar, který patrně zemřel již roku 1319 najednou zpět a hlásil se o svou někdejší funkci. Karel IV ./ač mu určitě nevěřil/ toho dokázal mistrně využít. Okamžitě zinscenoval proces, ve kterém uznal Waldemara za ,,pravého” a vrátil mu titul braniborslkého markraběte. Dočasně tak získal spojence proti své opozici, kterou tím značně vystrašil a v podstatě zlikvidoval a přetáhl ji na svou stranu tím, že brzy zcela obrátil , uznal Waldemara za lháře a tím ho z významné funkce odstranil.
Součástí Karlovy mistrovské politiky , ve které se vyrovnal se všemi významnými soupeři v říši byla i smlouva s polským králem Kazimírem ve které si zajistil jeho neutralitu.
V témže čase se dohodl I s vůdcem Habsburků vévodou Albrechtem a získal si ho výhodným zasnoubením své maličké dcerky Kateřiny s Albrechtovým synem Rudolfem Habsburským. Tak si získal dalšího potencionálního habsburského nepřítele.
Počínaje již rokem 1350 Karel IV. Suverénně ovládl pole a v říši od této doby až své do smrti neměl v Evropě rovnoceného soupeře. Když tak šikovnou politikou/i intrikami/ si zajistil jasně první místo v říši/ne-li v celé Evropě/ nepotřeboval pochopitelně s nikým válčit.
Luboš Hora-Kladno