Když mi někdy snad ještě v minulém tisíciletí vyšel v dnes už neexistujícím Kladenském expresu můj vůbec první článek s názvem ,,Jak Meazza na Kloze nestačil“ jako vzpomínka na slavnou historii kladenského fotbalu, neměl jsem nejmenší tušení, že se ,,novinařina“ stane nakonec ne mým pouhým koníčkem, ale svým způsobem i prostředkem obživy a zaměstnáním.
Po tom vůbec prvním článku jsem rukopisně napsal pro Kladenský expres další a když i ty byly otištěny začal jsem s tímto týdeníkem pravidelně spolupracovat. V každém čísle jsem měl několik svých krátkých článků a těch postupem času přibývalo. Pustil jsem se v tomto týdeníku i do řady seriálů na pokračování třeba jsem během téměř celého roku zmapoval více než stoletou historii fotbalového oddílu SK Kladno od doby založení oddílu až po tehdejší současnost, podobně mapoval všechny střediskové obce Kladensko-slánského regionu, když jsem všechny na kole osobně objížděl, znal se snad se všemi starosty z těch několika desítek obcí v regionu, podobným způsobem představoval snad všechny společenské organizace v regionu a znal se s jejich představenstvem. Protože mým velkým koníčkem byla vždy turistika at už pěšky,nebo na kole, představoval jsem všechny turistické zajímavosti v regionu a své články o nich doprovázel i svými fotografiemi.
Časem jsem ke Kladenskému expresu přibral i spolupráci s Kladenským deníkem, kde mi také začaly vycházet články a rychle jich přibývalo. Když mě pak šéfredaktorka Kladenského deníku vlastně přinutila naučit se a psát na počítači moje spolupráce s tímto listem se ještě více rozšířila. Pamatuji se, jak jeden čas jsem jako externista!! mohl Kladenský deník i zastupovat a objíždět obce na Kladensku i Slánsku a vyjednávat tam se starosty celostránkové články o jejich obci za cenu toho, že si jejich obec od redakce odkoupí určitý počet výtisků. Tyto malé obchody se mi podařilo uzavřít s několika desítkami obcí, s některými dokonce opakovaně a jeden čas jsem dokonce měl od redakce Kladenského deníku k dispozici i auto s řidičkou, kterou mi dělala jedna zaměstnankyně redakční administrativy . Objížděla se mnou obce a já v nich uzavíral výše uvedené malé obchody a celostránkové články o jednotlivých obcích sám zpracovával. S některými starosty jsem navázal přátelštější vztah. Nejraději vzpomínám na starostu obce Zvoleněves na Slánsku. Příjmením se jmenoval Richter, křestní jméno si už nepamatuji. Ve Zvoleněvsi jsem udělal k jeho i mé spokojenosti článků hned několik. Pamatuji se jak nás oba sbližoval fakt, že on i já jsme byli dobrovolnými trenéry fotbalu u mládeže a oba se o fotbal i mimořádně zajímali. Velmi dobré vztahy jsem ale měl i s dalšími starosty a starostkami v některých jiných obcích i malých městech. Namátkou vzpomínám třeba na starosty v Buštěhradě, Lidicích, Hřebči, nebo na starostku malého města Smečna. Ve všech těchto obcích a městech se mi také podařilo vyjednat pro redakci své výše zmíněné celostránkové články opakovaně.
Strašně rád vzpomínám na své články se zajímavými lidmi, kteří dokázali vyniknout v nejrůznějších oborech lidské činnosti. Sám jsem přitom zažil i spoustu nezapomenutelných zážitků. Stříbrný medailista z mistrovství světa veteránů v jachtingu Václav Frohlich mě třeba svezl na největší vodní ploše Kladenského regionu Turyňském rybníku na své jachtě, bývalým československým hokejovým reprezentantům jsem na kurtech v Lánech soudcoval jejich přátelský zápas v tenisové čtyřhře, mistryně republiky v sokolnictví paní Ledvinková mi půjčila sokolnickou rukavici a já na ní držel jejího ochočeného orla, v záchranné stanici pro handicapované živočichy na Čabárně jsem se dostal až dovnitř voliéry se dvěma našimi největšími sovami výry velkými, které mě ale nijak přívětivě nepřijali a jen tak tak, že na mě nezaútočili, v malé zoologické zahradě v obci Zájezd jsem si zase hladil šakala čabrakového, dvakrát jsem byl doma na návštěvě u známé spisovatelky historie faktu Zory Dvořákové, která mi i s věnováním darovala dvě své vydané knihy, v obci Brandýsek mě jistý pán, jehož jméno jsem už zapomněl předvedl svůj unikátní veliký a pohyblivý vlastnoručně vyřezávaný betlém, ve zlonickém železničním muzeu, které založil místní občan jinak významný zaměstnanec ministerstva dopravy jsem si hrál s železničními modýlky na modelářské železnici a podobných zážitků bylo mnoho.
Nejraději však vzpomínám na své rozhovory s bývalými kladenskými hokejisty a fotbalisty u příležitosti jejich životních jubileí. Mnozí z nich/zejména hokejisté/ byli několikanásobnými mistry republiky. Takových rozhovorů jsem udělal pro Kladenský deník několik desítek a dělám je dosud. Bylo a je pro mě skutečnou ctí setkávat se a hovořit se sportovci, na jejichž zápasy jsem už v dětství chodil a vzhlížel k nim se zbožnou úctou. S některými z nich jsem se sblížil natolik, že mě donutili jim tykat. Přitom jsem byl podstatně mladší než oni.
Když jsem se jako novinář prosadil na Kladně zamířil jsem výše a začal psát do celostátních listů. Prosadil jsem se hlavně v ,,Halo novinách“, kde jsem měl v sobotní příloze svou pravidelnou turistickou rubriku. Tam jsem i s fotkami představoval především naše historické stavební památky z celé republiky, které jsem sám navštívil. Vyšlo mi tam hodně přes stovku článků a jeden čas jsem měl v ,,Halo novinách“ takové jméno, že mě v pražské redakci požádali, zda bych se nepustil i do článků společensko -politických. Moc se mi do toho nechtělo, protože Halo noviny jsou listem Komunistické strany a já i když jsem svým způsobem marxista jsem se do těchto problematických článků pouštět nechtěl. Přesto mě jednou přemluvili a já na příkaz redakce vyrazil do Dobříše. Tam se právě rušily místní rukavičkářské závody a díky tomu se řada jejich zaměstnanců ocitla bez práce. V Dobříši jsem se sešel s jistým místním členem Komunistické strany a ten mi podal přesné údaje a informace.
Byly z toho hned tři kritické články na zvýšenou nezaměstnanost v Dobříši po zrušení Rukavičkářských závodů. Všechny vyšly na první straně Halo novin.
Svým psaním jsem si dokázal přivydělat nějaké peníze, ale novinařina je časově náročná. Což o to, článek mám napsaný dejme tomu za půl hodiny, ale mnohem více času strávíte na cestách když se přepravujete do míst ze kterých své články píšete.
Ještě snad, kdybych měl vlastní auto, ale já nemám ani řidičák. Navíc jsem byl jako externista vždy placený jen za to, co skutečně vyšlo, takže se jedná o značně proměnlivé finanční částky. Abyste dostali aspoň trochu slušné peníze, musí vám vyjít nejméně deset článků měsíčně.
Když se před 9 lety naskytla příležitost pracovat jako novinář pro náš současný spolek Dobré místo, kde jsem měl zaručený stále stejný a pravidelný příjem, příliš jsem neváhal a přešel tam. Svou externí spolupráci s některými listy jsem však neukončil ani poté a píšu pro ně vlastně dodnes. Jen těch článků v nich je mnohem méně než dřív a v současné době dělám už vlastně jen články z oblasti sportu, převážně rozhovory s bývalými výbornými sportovci. Tyto rozhovory mě totiž vždy přitahovaly nejvíce.
Luboš Hora-Kladno