Sportoval jsem vždy už od mládí. Hrával jsem soutěžně fotbal, dokonce jsem byl v dorosteneckém věku ve středisku vrcholového sportu mládeže. Žel jen pouhý rok, protože jsem s organizovaným fotbalem začal až ve svých 17 letech. Vrcholovým fotbalistou jsem se nikdy nestal, ale později již v dospělém věku jsem si u fotbalu udělal druhou nejvyšší trenérskou licenci a jako trenér u všech mládežnických kategorií jsem působil déle než 10 let. Jeden čas jsem se hodně věnoval i florbalu a i na ten vlastním trenérskou licenci, byt jen 3. stupně. Co na tom, že jako trenér jsem vždy pracoval jen dobrovolně a zcela zadarmo? Co na tom, že ani jako trenér jsem nikdy větších úspěchů nedosáhl. To nejdůležitější mi však zůstalo-láska ke sportu a pohybu vůbec. Vždy jsem se snažil také hodně běhat a jezdit na kole. Jen jsem to nedělal pravidelně, čímž myslím každodenně. S každodenním během, respektive jízdou na kole jsem začal až před několika lety.
Řada lidí mě nechápe. Mnozí se mi snad i tajně posmívají, když mě vidí denně běhat, nebo jezdit na kole. Snad si říkají: ,,Čeho může ve svém věku ještě dosáhnout?“
Nevšímám si jich. Nehoním se za výsledky a rekordy a třebaže si své výkony poctivě zapisuji, vůbec mi o ně nejde. Můj cíl je úplně jiný. Je to už dost let zpátky, co jsem na tom byl zdravotně velmi špatně. Nevěděl jsem jak dál. Tak jsem začal pravidelně a vlastně denně sportovat. Hlavně ze začátku jsem si myslel, že snad vypustím při té námaze duši. Pak jsem si na tu ,,raubírnu“ začal zvykat. Moje výkony se sice nijak výrazně nezlepšovaly ale přesto to svou cenu mělo. A ta cena byla větší než nějaké rekordy nebo sportovní úspěchy. Každým tím naběhaným kilometrem, každou desítkou kilometrů najetých na kole jsem se najednou cítil pro život silnější. A z každého toho kilometru jsem měl dobrý vnitřní pocit z toho, že něco dělám, že se tak snadno nevzdávám, že se peru sám se sebou. A právě tenhle pocit nevzdávat se a rvát se sám se sebou, třebaže se mi mnohokrát nechtělo navléknout na sebe tepláky a vyrazit na trasu ať už běžeckou nebo cyklistickou, je pro mě strašně důležitý. Je to můj typ osobní psychologie ustavičně překonávat překážky, i když to hlavně v počátcích mého pravidelného sportování bylo těžké. Často jsem si hlavně v minulosti v duchu říkal: ,,Proč ostatní nemusí honit kilometry a přitom jsou na tom zdravotně lépe než já. Je to tak spravedlivé? Ale čím víc jsem sportoval , tím více odpověď na tuto otázku ustupovala do pozadí. Jistě, život není ke každému stejně spravedlivý. Na zásadní otázku : ,,Proč je to tak?“ jsou možné dva způsoby odpovědí. Bud se s tím smířit a nebo vzdorovat a prát se se s tím. A já si sám vybral ten druhý přístup. Stále honím kilometry,stále si je zapisuji,i když je mi jasné,že žádná sportovní hvězda ze mě nikdy nebude. Ale za ten pocit toho vnitřního uspokojení, které snad řada lidí ani nepotřebuje, to přece jen stojí.
A tak budu dál oblékat tepláky a obouvat sportovní boty a budu na naplánovanou trasu vybíhat, nebo vyjíždět na kole. Každý den, vždy znovu a znovu Když chci být na tom aspoň přiměřeně zdravotně dobře, tak mi nic jiného vlastně ani nezbývá.
Luboš Hora-Kladno