Literární dědictví Antona Pavloviče Čechova se skládá z několika dramat a většího množství drobných krátkých děl, ve kterých jako by autor doslova spěchal říci čtenáři všechno co si myslí o Rusku své doby. Čechov byl kulturním a jemným představitelem té lepší části ruské inteligence konce devatenáctého a samého počátku dvacátého století, která uznávala, že nelze žít tak, jak v tomto období Rusko žije a že je nutno věřit v jiný život-světlý a krásný. Na poplašnou a dle díla jednoho ruského klasika známou otázku ,,Co dělat?“ Čechov odpovědět nedovedl. Věřil ale, že se země změní v ,,kvetoucí višňový sad“ a vášnivě si také tuto změnu přál. Navíc ve svých dílech mluví o nových, smělých a silných metodách boje, o tom, že je nutné změnit život a úplně osvobodit člověka od všeho zla, násilí i nerovnosti. Mluví o důstojnosti člověka.
Co se týká formy jeho díla at už prozaického, nebo dramatického, je svým způsobem nenapodobitelné. Podle literárních kritiků,nikdo nechápal tak jasně a jemně jako A.P. Čechov tragiku malicherného života, nikdo před ním nedovedl tak nemilosrdně pravdivě vykreslit lidem potupný a smutný obraz jejich života v chaosu jejich ubohé každodennosti.
Naučil se pronásledovat sociální zlo nejen v jeho křiklavých formách, ale i nenápadných nejdrobnějších projevech , v nejtajnějších koutech. Čechov zmenšil jednotku pozorování a díky tomu zvětšil zobecňující a kritickou sílu svých děl.
Novou formou jeho tvorby je jakási ,,miniaturizace pozorování“.
On prostě nepotřeboval omráčit čtenáře nebo diváka některé ze svých her hrozným srdcervoucím faktem, ale stačilo mu ukázat, skutečnost že ze života lidí zmizela krása. Viděl -li Čechov v každém sebemenším faktu zkaženost celku, postačí mu právě tento jediný fakt, aby udělal závěr s velmi širokou platností. Právě v tom je klíč k jeho sociální mikroanalýze i k umělecké miniaturizaci v jeho mikropovídkách a mikro-románech. Proto jsem v samém úvodu mé práce označil Antona Pavloviče Čechova už ne jako ,,Mistra povídky a novátora dramatu“/třebaže i toto označení je svým způsobem Čechova dobře vystihující/, ale jako umělce zkratky. Navíc závěry, které dělá i ze sebemenších faktů, se týkají nejen samotného Ruska, ale celé tehdejší evropské civilizace. Tak se především jeho próza sociální mikroanalýzy stává uměleckým zobrazením celé jedné etapy vývoje lidstva, a v mnoha směrech si podle mého názoru zachovává svou aktuálnost ještě dnes, více než 110 let od úmrtí Antona Pavloviče Čechova.