Jak se projevuje moje porucha osobnosti

Psychickými potížemi trpím už od ranného dětství. Měl jsem s tím potíže už na základce a poté výrazněji na gymplu. Poprvé jsem ale navštívil ambulantního psychiatra až krátce po maturitě, přibližně ve svých 20 letech. A hned na to jsem byl také poprvé hospitalizován v tehdy ještě Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Počet hospitalizací začal pak okamžitě až neuvěřitelně rychle narůstat. Protože se však jednalo z velké většiny o hospitalizace krátkodobé/zhruba dvoutýdenní/, přiznali mi invalidní důchod až ve 30 letech věku. Zato jsem o něj ani nemusel žádat. Psychiatři mi ho dali sami. Počet mých hospitalizací mezi 20. a 30 rokem života totiž hovořil za vše.

A diagnóza, díky které mi byl důchod přiznán? Těžká až extrémní porucha osobnosti, navíc někdy s následnými stavy fobie. Nikdy jsem neměl halucinace zrakové ani sluchové. Netrpím žádnou z forem schizofrenie ani jiných psychotických onemocnění.

Přesto mé psychické stavy stály někdy zato. Pokud se dostanu do nějaké složitější situace v běžném životě, reaguji obvykle hodně nepřiměřeně. Bud přehnaně aktivně, nebo naopak pasivně. Nepřiměřená aktivní reakce u mě obvykle znamená silný výbuch emocí, naštěstí vždy jen slovně. V takové situaci bych byl schopen vynadat třeba prezidentovi Spojených států. V minulosti jsem se už mnohokrát slovně obořil třeba na různé pracovníky zejména na úřadech. Velké problémy jsem míval při své práci trenéra s rozhodčími, nebo diváky soupeře. Pamatuji se na případy kdy jsem takto vyloženě ,,startoval” sám třeba proti deseti lidem. Jako divák jsem na kladenském hokeji vlítnul sám do fanouškovského ,,kotle” soupeře a začal se ostře hádat. Naštěstí se mi nikdy nic nestalo. Startoval jsem slovním útokem i na vedoucí a ředitele podniků.

Pasivní forma poruchy osobnosti se zase u mě projevuje silnými úzkostnými až fobickými stavy. To se uzavírám do sebe, začnu se vyhýbat lidem a v těžkých případech to končí tím, že se zavřu doma a třeba i delší dobu vůbec nevylezu z bytu a s nikým nekomunikuji ani telefonicky. Dá se s mojí poruchou něco dělat? Patrně se jen vyhýbat konfliktním situacím v životě. Někdy k nim ale přesto dochází. A své chování v nich stále zvládám jen s velkými problémy.

 

Luboš Hora-Kladno

1 komentář u „Jak se projevuje moje porucha osobnosti“

  1. Tak mam něco podobného, taky už od dětství. V psycho koncentráku HB jsem byl mimochodem taky, nejhorší lágr, byli tam i kriminálníci na výměr, a taky “politický” za trest.. Jinde to ale bylo naštěstí lepší. Raptus mě chytá často, pak zas střídá útlum. Nesnášim lidi. Seřvu kdekoho. Dost lidí dostalo přes držku. Mě se nic nestalo, když začnu řádit, tak je čurbes a všichni mi jdou radši z cesty. Neni radno mě vytočit. Spíš si ale dávaj pozor, asi vycítí proč. Z nikym se neseru. Seřval sem i doktory, co stáli za hovno. Naštěstí mě tlumí psychofarmaka. Nejradši jsem sám se sebou. Už přes 40 let to s psychiatrií táhnu.

    Odpovědět

Napsat komentář