Mé rozhovory s mistry republiky 5 – Antonín Bechyně

Antonín Bechyně má v mé sérii článků ,,Rozhovory s mistry republiky” trochu zvláštní postavení. Hokejovým mistrem republiky se s kladenským týmem nikdy nestal a za Kladno odehrál někdy v první polovině padesátých let minulého století jen jedinou sezonu v nejvyšší soutěži. V té navíc Kladeňáci skončili poslední a nesestoupili jen díky tomu, že se tehdy soutěž rozšiřovala, nikdo nesestupoval a do ligy  naopak přibyly dva týmy, které hrály v nižší soutěži. Přesto Antonín Bechyně mistrem republiky je. Ovšem nikoli v ledním hokeji. Tento muž se v mládí věnoval především lehké atletice, konkrétně sprinterským běhům a jako člen štafety na 4×200 metrů se stal mistrem republiky hned dvakrát. Mezi známými kladenskými hokejisty drží už delší dobu jiný primát. Je nejstarším žijícím hokejistou kladenského týmu. V loňském roce oslavil už 95. narozeniny.

S Antonínem Bechyněm jsem se poprvé sekal někdy před více než 10 lety v jeho bydlišti v Lánech na tenisových kurtech. Vzal mě tam tenkrát autem jiný bývalý kladenský hokejista Václav Frohlich, se kterým jsem se blíže seznámil také při příležitosti mého rozhovoru, který vyšel v Kladenském deníku. A Frohlich byl s o pět let starším Bechyněm od mládí velký kamarád. Pravidelně i v pokročilém věku spolu chodili každý týden hrávat tenis, od jara do podzimu právě na lánské tenisové kurty, v zimě pak do kladenské sportovní haly. Nehráli však sami ale na tenisovou čtyřhru je tehdy doplňovala dvojice Prošek/bývalý mnohonásobný hokejový reprezentant a později mimořádně úspěšný hokejový trenér/ a Moravec/hrával kdysi soutěžně tenis i stolní tenis/.

Bylo tehdy pro mě skutečnou ctí této čtveřici sportovních veteránů zápas pískat/ale i sbírat míčky/ při jejich tenisové čtyřhře. Bechyněmu tehdy táhlo už na pětaosmdesát a z celé čtveřice byl nejstarší. Přesto na kurtech válel. Pamatuji si především na jeho stopbally-kraťásky těsně za sít, které obvykle soupeři nedokázali doběhnout. Po zápase pak přímo na kurtech proběhla malá oslava narozenin Bechyněho o pět let mladší manželky, která se jako divák též zápasu ve čtyřhře zúčastnila. Já zůstal i na tu oslavu, protože Frohlich mě pak zase vezl autem na Kladno. A při té příležitosti jsem se s Bechyněm ještě více sblížil. Zpočátku mi bylo sice trochu trapné ho oslovovat ,,Toníku”, jak si sám přál/zdůrazňuji, že je skoro o celých 40 let starší než já/, ale díky jeho vyloženě vstřícné a srdečné povaze jsem si na to brzy zvykl. Hned jsem si s ním domluvil rozhovor pro noviny, který se také brzy uskutečnil přímo u něj doma v pěkné rodinné vilce v Lánech.

Tam jsem ho pak během dalších let navštívil ještě několikrát a udělal články nejen s ním, ale i s jeho manželkou-nadšenou a stále aktivně cvičící členkou lánského Sokola.

A bylo skutečně o čem s nimi hovořit, i když se to netýkalo jen sportu. Vždyť  oba manželé Bechyňovi ještě mlhavě pamatovali pobyty prvního prezidenta T.G. Masaryka v Lánech.

Sám Antonín Bechyně se snažil po celý život aktivně sportovat, dokud to jen šlo. Soutěžně hrál lední hokej za lánský hokejový oddíl v nižší soutěži téměř do svých šedesáti let. Při našem prvním setkání na lánských kurtech kdy už mu bylo skoro pětaosmdesát ještě při starobním důchodu normálně pracoval jako revizní technik a navíc stále aktivně sportoval byt na rekreační úrovni. A už mu táhlo na devadesát a on stále chodil hrát rekreačně nejen tenis, ale i nohejbal. S rekreačním sportem musel přestat až krátce po svých devadesátinách. Sportování mu zamezily bolesti v kyčlích. Chtěl tehdy podstoupit i náročnou operaci implantace endoprotéz, ale lékaři mu ji vzhledem k vysokému věku nepovolili. V loňském roce 2020 jsem v Lánech navštívil Antonína Bechyně naposled. Bylo to u příležitosti jeho pětadevadesátých!!! narozenin. A zase z toho byl článek v Kladenském deníku. Ve svých pětadevadesáti letech se Antonín Bechyně sice pohyboval již za pomoci francouzských holí, ale jinak byl stále až neuvěřitelně svěží a vitální. I v pětadevadesáti stále řídil auto a manželku vyvážel na výlety po celé republice a v rámci svých možností se snažil i pracovat na krásně upravené zahradě  rodinné vilky, kde stále žil s manželkou i svými potomky. Od našeho posledního setkání uplynul celý rok. Jak se Antonínu Bechyně nyní daří nevím. Věřím však, že se u něj za ten rok nic nezměnilo. Vždyť jsem mu slíbil své blahopřání i další článek při příležitosti jeho stých narozenin. A já se snažím své sliby dodržovat…

 

Luboš Hora-Kladno

Napsat komentář