white

Moje dobrovolná karanténa

Na přelomu letošního ledna a února byly mé dvě kolegyně ze spolku Dobré místo pozitivní na koronavir. Bylo třeba tuto nepříjemnou situaci řešit, především vzhledem k tomu, že mám třiaosmdesátiletou matku, se kterou jsem za normálního stavu v každodenním styku a snažím se ji pomáhat. S oběma kolegyněmi jsem se sešel v zaměstnání předposlední lednovou sobotu a za týden jsem dostal zprávu od první z nich že je pozitivní. A to jsme zrovna plánovali další pracovní schůzku v našem zaměstnání v PN – Bohnice. Hned jsem všechny obvolával a schůzku jsme okamžitě zrušili. A když na samém začátku února byla i další kolegyně pozitivní, zrušili jsme i tu další. Pro nepříznivý stav pandemie jsme se tak už od té soboty 23. ledna  nesešli vůbec.

Situaci jsem však musel řešit především doma. S matkou sice nebydlím ve stejném bytě, ale ve stejném paneláku a běžně ji navštěvuji a pomáhám několikrát za den. To jsem musel okamžitě ukončit.

Hned jak jsem se dozvěděl o pozitivním nálezu u první kolegyně jsem zahájil osobní karanténu.

Třebaže se pak nikdo neozval z hygienické stanice s oficiálním nařízením mé karantény, stejně jsem ji dodržoval. Prvních několik dní velmi přísně, když jsem vůbec nevycházel z bytu a mamka mi podávala jídlo přes dveře. Při tom předávání jsem vždy měl ústa i nos raději zakrytý ne obyčejnou rouškou, ale respirátorem. Nejvíce mi v těch několika dnech chyběl pohyb a především běhání venku, na které jsem zvyklý. Z hygieny se stále nikdo neozýval a tak jsem svou dobrovolnou karanténu asi po pěti dnech, které pro mě byly nekonečně dlouhé přece jen zmírnil. Začal jsem zase chodit běhat, ale do obchodů jsem se neodvažoval. První únorový týden byly společné nákupy potravin, které mám normálně na starosti já, na mamce. Problém byl v tom, že po opakované operaci kolene se jí dost špatně chodí a musí používat francouzskou hůl. Naštěstí do nejbližšího marketu to má jen něco přes sto metrů a tak pro to nejnutnější musela aspoň obden ona. Ještě štěstí, že jsme na to byli už připraveni a měli doma slušné zásoby potravin. Já sice chodil běhat už asi po pěti dnech dobrovolné karantény ale vždy jen s respirátorem na obličeji a navíc jsem se až úzkostlivě vyhýbal lidem. Přitom oficiálně jsem žádnou karanténu nařízenou neměl.

Nijak příjemné období na přelomu letošního ledna a února to pro mě tedy nebylo. Měl jsem v plánu dělat nějaké rozhovory pro Kladenský deník, ale ty jsem musel samozřejmě zrušit.

Ted s měsíčním odstupem od tohoto nepříjemného období musím napsat, že se to snad vyplatilo. Nenakazil jsem se a hlavně nenakazila se máma a díky tomu jsem snad ani nikoho nakazit nemohl.

 

Luboš Hora-Kladno

Napsat komentář