Po stopách českých hradů 14

Obléhání středověkého hradu

Poslední díl svého seriálu o českých středověkých hradech věnuji problematice jejich obléhání i obrany. Především je třeba uvést, že obléhání středověkého hradu byla záležitost hodně složitá a hlavně hodně drahá. Proto se útočníci snažili využít momentu překvapení a dobýt hrad takzvaně z chodu.  Pokud se to nepodařilo, bylo zahájeno složité obléhání. Ke zdi se přistavovaly žebříky, po nichž se útočníci snažili dostat na ochozy hradeb, nebo do oken budov. Další se pokoušeli prolomit hradní bránu, pokud se k ní ovšem vůbec přes příkop dostali. Když se ukázalo, že posádka hradu je dostatečně silná a odhodlaná se bránit stáli obléhatelé před rozhodnutím, jakým způsobem hrad dobývat. Jednou z možností bylo hradní posádku vyhladovět. V takovém případě museli obléhatelé především zablokovat všechny přístupové cesty, po kterých by mohla být posádka zásobována. Dále bylo nezbytné vybudovat před hradem vlastní obléhací tábor. Způsob dobytí vyhladověním hradní posádky byl totiž náročnou a hlavně dlouhodobou záležitostí. Hodně záleželo na tom, jak velké zásoby potravin jsou uvnitř obléhaného hradu. Nezřídka se stávalo, že obléhatelé ,,vyjedli” své zásoby i ty, které mohli získat v blízkém okolí dříve, než byly ,,vyjedeny” zásoby obránců.

Hrady se často dobývaly použitím obléhacích strojů. Ty byly ovšem velmi drahé a to jak tzv. velké praky, tak později zbraně palné-různé typy obléhacích děl, jejichž dostřel byl ale jen malý/nejvýše několik set metrů/ a navíc nepříliš účinný.

Velké praky byly schopné pod velkým úhlem vrhat do obleženého hradu těžké kameny, zápalné látky, nebo dokonce i různé fekálie i mršiny zvířat za cílem vyvolat u bránící se posádky nějakou infekční nakažlivou chorobu popřípadě i epidemii. Tyto praky fungovaly na principu nerovnoramenné páky a představovaly až do začátku druhé poloviny 15. století nejnebezpečnější obléhací stroje. Teprve na sklonku existence středověkých hradů je svou účinností předčily stále se zdokonalující zbraně palné-tedy děla.

Kromě praků a palných zbraní se při obléhání používaly ještě další typy obléhacích strojů, jako například katapulty, nebo balisty. Ty byly ale méně účinné.

Střelba z obléhacích strojů sice ještě nedokázala vyloženě prorazit hradby, ale dokázala ničit střechy a hlavně ochozy na hradbách, ze kterých obránci hrad bránili. Pokud byly tyto ochozy zcela zničeny, nedal se hrad vlastně bránit a posádka se musela vzdát. Tímto způsobem byl dobyt například královský Nový Hrad v dnešním Kunratickém lese.

Zatímco jedna část obléhatelů hrad ostřelovala, druhá připravovala další přímý útok na hradby a hradní bránu. Kromě již zmíněných žebříků se používaly i tzv. útočné věže, stejně vysoké jako  hradby obléhaného hradu. Ty se při útoku přisunuly k hradbám a pak z nich pomocí můstků mohli útočníci  vnikat na hradební ochozy. Jinými útočnými stroji byla bořící tzv. beranidla, před střelbou obránců krytá pevnými stříškami. Pomocí beranidel se obléhatelé snažili prorazit především hradní bránu. Ale ani útočné věže ani beranidla se do blízkosti hradeb nedostaly, nebyl-li dříve, alespoň částečně zasypán hradní příkop.

Zcela zvláštním způsobem při dobývání hradu bylo podkopání hradeb. Na to si obléhatelé často dokonce najímaly zkušené horníky.

Obléhání hradu bylo záležitostí dlouhodobou a táhlo se často i po řadu měsíců./Rekord v tomto ohledu drží hrad Konopiště, který vzdoroval vojsku Jiřího z Poděbrad po celé dva roky. Teprve po této době se posádka vzdala v podstatě hladem./ Zdaleka ne všechny hrady se podařilo dobýt. Kupodivu odolal útoku kališnických Pražanů například i na nepříliš příhodném místě postavený Karlštejn, třebaže ho z okolních výše položených návrší ostřelovalo hned pět velkých praků. Náš, co se týče obranyschopnosti nejdokonalejší hrad Týřov na vysoké skále nad řekou Berounkou se dokonce nikdy nikdo ani dobýt nepokusil. Tak byla jeho obranyschopnost dokonalá. Jednalo se totiž o u nás zcela neobvyklý typ tzv. francouzského kastelu, který kromě klasické bergfritové věže chránilo ještě šest tzv. flankovacích věží/částečně vystupujících před hradby/.

Týřov měl navíc naprosto ideální obrannou polohu na strmém skalnatém srázu nad řekou Berounkou. Ze strany od řeky nemusel být vlastně bráněn, protože tam byl sráz naprosto neschůdný.

 

Luboš Hora-Kladno