white

Mnichovská zrada, aneb Měli jsme se bránit?

Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon.
Čí ruce ho rozhoupaly?
Francie sladká, hrdý Albion,
a my jsme je milovali.

Francie, sladká Francie,
kde je tvá čapka Mariano?
Slunečný štít tvůj prasklý je
a hanbou čpí tvé ano.

Ty vládkyně moří všemocná,
to moře slzí naše je.
Ovoce hněvu rychle zrá,
už řinčí kotva naděje.

Jenom ne strach, jen žádný strach,
takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach,
co my tu zahrajeme, až přijde čas, až přijde čas.
Kůň bronzový, kůň Václavův se včera v noci třás,
a kníže kopí potěžkal.
Myslete na chorál malověrní, myslete na chorál…

Verše Františka Halase jakoby  popisovaly události ze září roku 1938, kdy došlo k ostudné mnichovské zradě a následnému odtržení sudetských oblastí od tehdejšího Československa. Před několika dny jsme měli možnost vzpomenout si na  osudné události v historii našeho státu, které vyvrcholily tzv. Mnichovským diktátem dne 30.9 1938. Od té doby uplynulo více než 80 let. Přesto jsou svým způsobem stále živé. Ještě jsem měl možnost mluvit s pamětníky někdejší mnichovské zrady i v minulosti podle jejich vyprávění napsat několik článků.

Často jsem si také pokládal otázku: Mohli, nebo měli jsme se tehdy fašistickému Německu bránit?

Odpověď na tuto zásadní otázku jsem časem  pozměnil. Zatímco dříve jsem zastával jednoznačný názor, že bránit jsme se měli, poté co jsem četl knihu tehdejšího československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše s názvem ,,Mnichovské dny“ tento názor jsem  změnil.

Tedy my se bránit opravdu mohli, kdyby nás ovšem nezradil náš přímý spojenec Francie i ten nepřímý Anglie. S Francií jsme měli právoplatnou a zásadní smlouvu o vzájemné pomoci. Francie nás ovšem trestuhodně zradila, smlouvu nedodržela a nechala nás hitlerovskému Německu napospas. V případě Anglie byla situace složitější, ale i jí lze svým způsobem obvinit aspoň z nepřímé zrady. A mohl se náš malý národ bránit mnohonásobně početnějšímu nepříteli sám?

Jistě za cenu velikého krveprolití a s největší pravděpodobností konečné porážky ano.

Jenže situace v tehdejším Československu byla o to komplikovanější, že v českých zemích  žili asi 3 miliony Němců, což představovalo téměř třetinu všech obyvatel v Čechách a na Moravě. A i když mezi nimi byla i řada antifašistů, většina těchto Němců by se jistě postavila na nepřátelskou stranu.

Bylo tedy možné vést válku s mnohonásobně početnějším nepřítelem a ještě mít nepřítele přímo v zádech? To by bylo asi hodně problematické, ne-li přímo nemožné. Tu ostudnou mnichovskou zradu si nezavinil český národ sám. Hlavními viníky byla Francie a částečně i Anglie, tedy státy které náš národ trestuhodně zradily.

 

Luboš Hora-Kladno

 

 

Napsat komentář