Výpravy husitů za hranice a Basilejský sněm
Po vítězství nad čtvrtou křížovou výpravou u Tachova v roce 1427 se už od následujícího roku 1428 přesunula válečná vřava mimo české země do zahraničí. Tyto zahraniční výpravy husitů známé jako spanilé jízdy měly své cíle. Jednak preventivně zamezovat verbování dalších křižáckých výprav a také mezi poddanými v cizině získávat spojence. To se zčásti dařilo především ve slovanských zemích Polsku a Slovensku/to bylo ale součástí uherského státu/. Proto také první spanilá jízda vedla roku 1428 do Horních Uher/oblast Slovenska/ a do Slezska/částečně oblast Polska/. K žádným větším bitvám na výpravě nedošlo, protože nepřátelé měli z husitů vyložený strach. Zato se výprava vrátila do Čech s bohatou kořistí. Po úspěchu první spanilé jízdy následovaly další, které už zamířily i do německých zemí. Prakticky všude slavily velký úspěch. Žel původní cíle výprav se postupně měnily v pouhé získávání kořisti, byt pro husitské hnutí potřebné.
Z obavy aby husité při svých spanilých jízdách nevzbouřili poddaný lid ve velké části Evropy proti církvi a feudálům, přistoupili jejich nepřátelé na možnost vzájemného mírového jednání, kde budou jednat jako rovní s rovnými. Jednat se mělo na sněmu v dnes švýcarské Basileji. Sněm byl připraven na léta 1432-33. Ještě před tím však došlo k páté a poslední křižácké výpravě do Čech. V létě roku 1431 se poslední výprava v čele s papežským legátem objevila v jihozápadním českém pohraničí u Domažlic. Skončila však největší ostudou křižáků i katolické církve, která tuto výpravu naverbovala. To k čemu došlo u Domažlic, nebyla bitva, ale spíše hon husitů na prchající křižáky. Marně se snažil papežský legát zdržet prchající křižáky. Nakonec v přestrojení prchal i on a to s takovým spěchem, že ztratil svůj kardinálský klobouk a dokonce i listinu, kterou byla tato poslední výprava vyhlášena. Jednání katolické církve s kacířskými husity jako rovní s rovnými se po ostudě u Domažlic ukázalo být zejména pro církev nezbytnou nutností. Pro husity už samo jednání bylo ohromným ideologickým vítězstvím. Vždyť katolická církev až doposud své odpůrce jen soudila a trestala. Ted s nimi byla nucena jednat jako se sobě rovnými.
Do místa jednání-Basileje se husitská delegace vydala na konci roku 1432 a dorazila v lednu 1433. Neměla se čeho bát. Vzájemný poměr sil znepřátelených stran už byl takový, že se nemohla opakovat Husova kostnická hranice z roku 1415. Na nejvyšším křesťanském fóru česká delegace celému světu ukázala svou ohromnou ideologickou i mravní sílu. Její členové v čele s Prokopem Holým svou vzdělaností i vystupováním budili jen úctu.
I když se jednání v Basileji protáhlo téměř na čtvrt roku, konečného výsledku se nedočkalo.
Husitští představitelé neústupně trvali na svém ideologickém programu, zejména zachovávání čtyř artikulů a nedali se svými odpůrci zviklat ani koupit. Poprvé v dějinách přiměli svatou a nenapaditelnou církev k debatě o věcech , o nichž až doposud neomylně rozhodovala vždy sama. Vynutili si dialog o základních otázkách víry, mravnosti i reformy křesťanské obce. Tisíce rebelů už církev upálila. Čeští ,,kacíři“ byli první s nimiž musela jednat vlídně a rovnoprávně. Závěr jednání?
K žádnému se nedospělo. Došlo jen k vzájemné dohodě, že jednání budou brzy pokračovat.
Kde? Tentokrát už na české půdě. Husité se při odchodu z Basileje na jaře 1433 snad mohli cítit jako vítězové. Trpká skutečnost však byla jiná. Přesvědčili se o tom už za rok u Lipan.
Luboš Hora-Kladno