V neděli 14. července roku 1420 byla na pražském vrchu Vítkově na hlavu poražena první křížová výprava, vyslaná proti husitům. Její porážku vysvětlovali tehdejší kronikáři boží vůlí.
Zhruba dva týdny před samotnou bitvou, kdy už byla Praha obklíčena křižáckým vojskem, stanul prý Zikmund před pražským souměstím a shlížel na ně z vyvýšenin na levém vltavském břehu.
Nad městem se prý zrovna klenula duha, na které se objevily tři krvavé kříže. Mělo to znamenat symbol vzpoury české metropole, odmítající přijmout oprávněného dědice království za svého vládce, a zároveň snad i předznamenání toho, jak dlouhá a spletitá bude Zikmundova cesta ke konečnému zisku českého královského trůnu./Ta cesta trvala dlouhých šestnáct let a na českém trůnu poté Zikmund vydržel pouhý zhruba rok/.
Zikmund se prý při pohledu na oblohu zarazil a při tom si smutně povzdechl: ,,Ach, Praho! Mé pravé otcovské dědictví , jak jsem tě shledal!“
Prostí i vzdělanější křižáci zase spatřovali příčinu porážky v silách pekelných mocností , jimž se údajně husité na vrchu Vítkově klaněli.
Na husitské straně zaznívaly naproti tomu hlasy o rozhodujícím podílu nebes. Podle českých letopisců zvítězili husité na Vítkově ,,divně“, což znamená zázračně. Neznámý husitský vzdělanec si do své Bible příznačně v den výročí zavraždění svatého Václava , tj. 28. září 1420 poznamenal, že Bůh projevil na Vítkově svou vůli a pomohl hloučku svých věrných.
Bitvu na Vítkově ve skutečnosti rozhodl skvělý výběr místa, na kterém husité vybudovali svůj hlavní obraný bod i včasná pomoc husitské pěchoty, která vpadla útočícím křižákům do boku.
Luboš Hora-Kladno