Budoucí psycholog pracuje v Peer klubu
Třiadvacetiletý Martin Mikula pochází ze severočeského Litvínova. V současné době se však více pohybuje v Praze, kde bydlí v pronájmu a studuje již ve 3. ročníku psychologii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Současně je od letošního března na částečný pracovní úvazek zaměstnán jako peer-mentor v Peer klubu Psychiatrické nemocnice Praha – Bohnice. Je to můj spolupracovník, a tak jsem ho požádal o krátký rozhovor.
Jak Ti zaměstnání peera vyhovuje?
Práce mě baví, a navíc ji považuji za smysluplnou. Zkouším si v praxi věci, které pravděpodobně využiji i po skončení studia. Hlavně je ale pro mne důležité, že mohu být svou činností užitečný a třeba i někomu pomoci.
Je náročné skloubit práci se studiem?
Občas trochu ano. Zatím to sice zvládám, ale někdy se cítím přece jen více unaven. Obzvláště když mám zrovna zkouškové období a musím se hodně učit. Naštěstí se to dá překonat s pomocí adekvátní psychohygieny a podpory okolí.
Jak často máš služby v Peer klubu?
Nejsem zde na plný pracovní úvazek, takže do práce chodím dva dny v týdnu. Vždy v úterý a ve středu od 10 do 16 hodin s hodinovou polední pauzou. Takhle to ale bude jen do konce roku. V lednu budu mít zkouškové období, a tím pádem i méně času. To pak budu mít služby asi jinak.
Co je hlavní náplní tvé práce?
Pracuji zde většinou s hospitalizovanými pacienty. Kromě toho, že dohlížím na chod klubu, tak mají pacienti možnost si se mnou pohovořit, ať už formou sdílení toho, co je tíží, či prostě jen tak. Tento proces usnadňuje fakt, že i já sám jsem měl v minulosti psychické problémy, jako všichni peeři, a mohu tedy čerpat z vlastních zkušeností, při podpoře ostatních na jejich vlastní cestě k zotavení.
Jak se Ti s spolupracuje s ostatními peery v klubu?
Zatím skvěle. Je fajn být součástí kolektivu, kde se člověk nemusí stydět za problémy, které si v minulosti prožil, a může si s ostatními vzájemně vyměňovat zkušenosti. Ne že by spolupráce s kolegy ze školy byla špatná, nicméně spolupráce s ostatními peery má ještě tuto přidanou hodnotu.
Text a foto: Luboš Hora