Sláva i stín křižáckých výprav

Mezi lety 1071-1081 vtrhli do východní části někdejšího římského impéria, tedy do tzv. Východořímské/Byzantské/ říše Seldžukové. Byl to kočovný národ uralo-altajských Turků.

Zmocnili se většiny maloasijského poloostrova a východního pobřeží Středozemního moře.

Tak se dostala do rukou ,,nevěřících” i Palestina s Jeruzalémem a jeho Kristovým hrobem.

V této době už v Evropě natrvalo zakořenilo křesťanské náboženství zatím rozdělené jen na katolickou a pravoslavnou víru. V nejvyšší tísni se obrátil pravoslavný byzantský císař se zoufalou žádostí o pomoc k duchovní hlavě křesťanstva papeži Urbanovi II. v Římě.

Papež této žádosti ochotně vyhověl a roku 1095 vyzval všechny ,,věrné křesťany” , aby si připnuli na zbroj znamení kříže a vyšli osvobodit Boží hrob z rukou nevěřících. Výzva měla velký ohlas ve všech vrstvách obyvatelstva ovšem trochu rozdílný v tom jaké naděje v kom vyvolávala. Přestože šlo o dobu hluboce věřící a naplněnou jak křesťanským nábožensvím, tak rytířskými ideály, nelze hledat jen tyto dvě vznešené pohnutky řady pozdějších křížových výprav, které křižáky dovedly na dalekou cestu. Byly zde ještě důvody mnohem bližší ne duchovnímu, ale světskému životu a jeho hmotným potřebám. Invazí Seldžuků  až na východní hranice křesťanské Evropy byly totiž přervány staré kupecké cesty zprostředkovávající obchod mezi Evropou a asijským východem/především Indií a Čínou/.

A kdo jiný měl hájit tyto velmi výnosné zájmy evropských zemí, když ne ozbrojená světská moc? Pro mocné římsko-německé císaře otvíraly křižácké výpravy další možnost expanze a rozšíření svého panství s pověstnou německou rozpínavostí. Pro velké především západoevropské feudály se zase nabízela možnost dobytá území kolonizovat a založit tam nová panství./viz. pozdější řádové státy/.Drobní feudálové mířili na východ za cílem získání nejen slávy, ale i kořisti. Ale na cestu se vydala i řada zubožených poddaných. I jejich cíl byl většinou jasný. Opustit domácí nouzi, často zostřovanou hladem a morem a na východě aspoň přiměřeně nasytit žaludek a naplnit mošnu. A kříž si připnuli i vyložení zločinci, kterým samotný papež slíbil za účast na výpravách odpuštění všech hříchů.

Výpravy s takto pestrou směsicí svých účastníků pak po téměř dvě století vyrážely na východ do Svaté země. Bylo jich celkem osm, nepočítaje v to dvě výpravy dětí. Podobaly se sobě jako vejce vejci. Jejich průběh je až příliš jednotvárně vylíčen v množství tzv. rytířských románů. Mnozí křižáci snad opravdu vytáhli na východ v důsledku upřímné křesťanské víry, ale cílem jiných bylo jediné-co největší kořist. To nejvíce dokazuje čtvrtá křížová výprava, která nakonec do Svaté země vůbec nedorazila, ale skončila vypleněním ryze křesťanských/byt pravoslavných a východořímských/ bohatých středisek Zadaru a samotné východořímské metropole Cařihradu roku 1204. Že by to bylo také ve jménu křesťanské víry? Skutečným vrcholem lidské bezohlednosti a necitelnosti však byly dvě výpravy dětských křižáků. Když se spojí blouznivý mysticismus s lidským fanatismem a hysterií vede to často k nejrůznějším výplodům lidské mysli, což pak dovedou obyčejně využít mozky až nadmíru střízlivé. Když časem postihoval dospělé křižáky na výpravách neúspěch za neúspěchem, zrodilo se vysvětlení, že tyto neúspěchy jsou způsobeny hříšnými dušemi křižáků. Kdo se však může honosit ctnostnou bezhříšností? Zajisté jen čisté a nevinné děti! Jen ty osvobodí Boží hrob čistotou svých duší a jasným plamenem dětského nadšení. A tak se v první polovině 13. století vypravily za požehnání křesťanské církve dětské zástupy na dalekou cestu hned dvakrát. Při prvním pokusu se nedostaly dál než do Itálie. Většina dětí totiž náročný přechod přes Alpy nepřežila. Druhá výprava dětských křižáků už byla proto zorganizována lépe a děti, aby se vyhnuly náročnému pěšímu putování se nalodily ve francouzském přístavu Marseille.  V podpalubí korábů pak zamířily k africkým břehům. Tam je však nečekal boj, ale nažhavení arabští kupci otroků. Ti si rozebrali vzácné dětské zboží pro budoucí zákazníky. Z patrně několika desítek tisíc dětí se tak domů asi nevrátilo jediné.

A konečný výsledek všech těch ,,slavných” křižáckých výprav? Hodnotí-li se podle původního cíle, nebyl vlastně žádný. Přes malé a pouze dočasné úspěchy křižáků zůstalo nakonec panství nevěřících nedotčené. Věřící křižáky to v konečném účtování stálo minimálně statisíce lidských životů. Slávu zažili křižáci patrně jen při vyhlašování výprav a slavnostním připínání kříže ve jménu svaté věci. V konečném účtování však byly výpravy křižáků většinou jen stínem.

 

Luboš Hora-Kladno